Anděl s duší ďábla

21. října 2014 v 19:38 | Tereza Holáňová |  Téma týdne
I přesto, že lidé jsou mým nejméně oblíbeným druhem na naší planetě, rozhodla jsem se napsat
tento článek, neb mě téma poměrně zaujalo a dá se o něm hovořit, co se týče života každého z nás,
minimálně těch, kteří právě tento článek čtou (děkuji...).


--------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

Mezi lidmi se jedná naprosto o běžnou věc, avšak vše nemusí být hned tak, jak se zdá.

Tvář, oblečení, první dojem, faleš... Jen slova, ale kolik mohou dokázat? Snad úplně vše. Jak jsem již zmínila, o lidech mluvím nerada. Proč tomu tak je? Snad, že nemám dobré přátele? Ale kdeže. Mám. Dokonce úžasné, vřelé, milé a naprosto upřímné lidi, ne všichni ale takoví byli vždy a ne všichni takoví zůstali. Ouvej...

Všichni to známe. Každý by se rád vypovídal, pokud je na dně. Myslíte si, že si můžete říci vše, ale během měsíce si najde onen člověk "partu" a z bezva kamaráda je jen ulhaný a ukecaný hajzlík, který se se svými rádoby kamarády o flašce vodky baví nad vašim životem a z vás je rázem pomluvami nasáknutá houba a nejraději byste se už s nikým nebavili, není-li hůř, že by jste občas i nejraději nežili. Na to ale pozor, nestojí to za to.

"Lidé jsou jako holubi... Když jsou dole, zobou vám z ruky, ale jakmile se dostanou nahoru, jen vám serou na hlavu" Jediný SAKRA rozdíl mezi holuby a lidmi je ten, že holubi si tuto činnost neuvědomují a je pro ně od přírody daná a přirozená, tedy, holubům se nedá nic vyčítat... Lidé by měli mít jakési morální hodnoty, aby této citaci nepodlehli ve vlastním životě, bohužel, tyto morální hodnoty se velice silně drží s vychováním a vůlí. Při dokazovaní svého ega prosím nezapomínejte na charakter, neb jak se říká, někteří by pádem z výšky ega na výšku charakteru dosti utrpěli.

Dá se setkání, nebo nedej-bože přátelství s takovými lidmi vůbec předejít?
Minimálně v dnešním světě určitě ne, ale jsou jisté možnosti, jak se naučit se s těmito situacemi vyrovnávat. Nikdy nesuďte člověka podle vzhledu a nenechte se okamžitě obalamutit prvním dojmem, dejte tomu čas.Že někdy čas není? Kdepak. Pokud vám za tu známost a navázání přátelství takový člověk stojí, vždy počká a počkáte i vy. Že jste netrpěliví? Budiž, ale pak neříkejte, jaká je to pitomá kamarádka, že vás hned všude pomlouvá, nebo jaký je to hajzl, že se s vámi jen vyspal a pak vás nechal jít a všude vyprávěl, jak to v posteli neumíte. Lidičky prostě tomu dejte čas ať už se vám člověk na první dojem zdá jako ovečka, nebo jako vlk (metafora, vlky jinak zbožňuji)...

Ono se říká, že na každého jednou dojde, na každou svini se voda vaří a každému se vše vrátí minimálně v té míře, do jaké hloubky vám onen metaforický nůž do zad vrazil... Že by jste to těm lidem přáli? Kdepak. Každá duševní bolest vás může přejít, nebuďte stejní jako oni, poučujte se z vlastních chyb a máte-li v životě ještě dost času, využijte ho efektivně, ale opatrně, ať si ten čas nezkracujete.

Nevyvolávejte zbytečné konflikty, nepokračujte v hádkách o nic, nerozcházejte se ve zlém, nepomlouvejte bez důkazu a bez zamyšlení, před každou další větou ve výměně názorů si řekněte pouze "stojí mi to za to?", až někomu nadáte, myslete na to, že to mohl být člověk citlivý, proto než tím ptát se "co jsem tomu debilovi provedla" raději začněte rozmýšlet nad neradikální omluvou... a co asi nejvíc nesnáším? Údajné připravování lidí na těžký život... Po tom, co s tupým pohledem do zdi se zatnutými pěstmi opakujete otázku "proč jsi to udělala" na který za pár týdnů dostanete odpověď ve smyslu "dělala jsem to pro tvé dobro".. PROČ? Jako by jste psa, který byl pár dní zavřený doma, trestali za to, že udělal loužičku na oblíbeném koberci... Jednoduše, trest za něco bez předchozího promluvení a rozmyslu? Prosím vás... Život je složitý, ale pokud nejsme ve výcviku do armády, proč si ho ztěžovat nějakými "přípravami"... Dělejte raději tak, ať je neustále dobře vám i druhým, případně se pro druhé obětujte, uvidíte, že vám pak bude lépe... Takové přípravy si prostě strčte někam, nestojí to za to...

Abych tento článek nějak zakončila, nebo spíše směs mých pocitů ve chvíli
toho nekonečného ťukání do klávesnice, zopakuji vám jednu zásadní otázku...
"Stojí to za to?" Jestli ne, dejte si uvnitř sebe sama třeba pěstí, zkopejte se do klubíčka, ale omluvte se...
mnohdy taková malá bezvýznamná omluva může začít významný začátek něčeho pěkného.

Děkuju za přečtení, přeju k vaší životní cestě co nejméně falešných lidí...
 

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.